<
26.kolo
>
    #KlubZSB
    1AC Sparta Praha2557:2063
    2SK Slavia Praha2553:1762
    3FC Viktoria Plzeň2561:2954
    41.FC Slovácko2534:2939
    5FC Baník Ostrava2534:2837
    6FK Mladá Boleslav2542:3936
    7SK Sigma Olomouc2534:3433
    8FK Teplice2526:2932
    9FC Slovan Liberec2535:3932
    10FK Jablonec2532:3828
    11Bohemians Praha 19052522:3328
    12FC Hradec Králové2527:3527
    13FK Pardubice2523:3623
    14FC Zlín2530:5420
    15MFK Karviná2525:4719
    16SK Dynamo České Budějovice2526:5418

    Škorpil na prahu životního jubilea: V Liberci do sebe všechno ideálně zapadlo

    Nedělní záchranářský souboj Liberec - Hradec Králové bude mít pro jednoho muže obzvláště pikantní příchuť. Ladislav Škorpil je bytostně spojen s oběma kluby. Na východě Čech začínal trenérskou kariéru a stále tam bydlí, ve Slovanu vyhrál titul i pohár a nastartoval zlatou éru severočeského klubu. Dlouholetý úspěšný kouč nyní doma v Hradci Králové pracuje jako hlavní skaut. Brzy oslaví velké životní jubileum - 6. června se dožívá 70 let. Při této příležitosti poskytl magazínu Hattrick exkluzivní rozhovor, z něhož vybíráme nejzajímavější pasáže.

    Škorpil na prahu životního jubilea: V Liberci do sebe všechno ideálně zapadlo
    28. kolo, Základní částLIB2:02:0HKR

    S trenéřinou jste začal relativně brzy, ale dlouhá léta jste pracoval u mládeže a do dospělého fotbalu se dostal poměrně pozdě. 
    Mladým trenérům nezávidím. Hrnou se do toho a přitom netuší, jak je ta profese těžká. Já jsem si zkusil dělat asistenta v mladém věku, a když jsem zavelel »Jdeme na oběd«, nezvedl se ani jeden hráč. Taková jsem tehdy byl autorita. Tohle si člověk prostě musí odmakat. Moje výhoda spočívala v tom, že jsem fotbal poznal ze všech stran a čtvrtstoletí jsem dělal mládež. V roce 1975 jsem v Hradci Králové nastoupil k dorostu, to mi bylo třicet. A skončil jsem v pětačtyřiceti. Vedle toho jsem navíc zpočátku normálně chodil do práce, dělal jsem v Tesle v referátu vynálezů a zlepšovacích návrhů. Pak přišla tréninková centra mládeže a tam už byla povinnost věnovat se tomu profesionálně. Do toho jsem pracoval u československých dorosteneckých reprezentací, kde jsem trénoval a obstarával spoustu dalších věcí. Když nebyly zařízené pasy a víza pro hráče, telefonoval jsem na všechny světové strany. Jezdili jsme ven, třeba do Monaka. Trenér hradeckého áčka Krejčí se mě tehdy zeptal, kdo mě pouští. Povídám, že jako vedoucí TSM předkládám ke schválení plán. A on: Na to já se tě neptám, já se ptám, kdo tě pouští ven jako trenéra hradeckého dorostu. Říkám: Tak to mě pouští vedoucí TSM a to jsem taky já. 

    Jinak proti vám těžko mohl někdo namítat, protože jste u královéhradecké mládeže měl úspěchy. Jaké byly ty největší?
    Pořád jsme hráli v první polovině tabulky dorostenecké ligy. Bylo jen pět týmů, které nikdy nesestoupily. Sparta, Slavia, Ostrava, Brno a my. I když jsme nebazírovali na výsledcích, protože nám šlo hlavně o výchovu hráčů, vyhráli jsme jediný ročník Československého poháru dorostu. Porazili jsme Slovan Bratislava, v týmu jsme měli Pavla Černého, Ríšu Poláka… Odcházela odtud kvanta hráčů pro áčko i pro celou ligu. Jednou jsme tu hráli s Teplicemi a televizní reportér Otakar Černý za mnou přišel a říká: Pane Škorpile, jestli teď to áčko nevezmete, tak je to vaše životní chyba, protože jste ho celé dělal vy. Byli tam vlastně jen samí odchovanci. Hodněkrát jsem to odmítl, protože jsem si pomyslel: Tak já jim budu vysvětlovat, proč jsme neporazili Nitru. Místo toho, abych jel s československým dorosteneckým nároďákem do Cannes, kde ležím na střeše hotelu u bazénu a svět je můj. Takže jsem tady v Hradci lidem z vedení pokaždé udělal přednášku a na závěr je skolil tím, že bych to tedy vzal, ale jedině kdybych je všechny neznal. Do dospělého fotbalu mě přivedl až převrat. Do ciziny začal jezdit každý a hlavně v čele klubu tehdy stál doktor Franc, který se vyznal v právu. Otevřel mi dveře kabiny a povídá: Od zítřka jsi u áčka a podle zákoníku práce mě musíš poslechnout.

    V roce 2002 jste se Slovanem Liberec vybojoval první mistrovský titul v historii. Je to váš životní úspěch?
    Toť otázka. Když jsem přišel do Liberce, mužstvo bylo na sestup. Ponechal jsem si asistenta Pepu Petříka, kterého jsem vedl v hradeckém dorostu. Získali jsme pohár a poprvé se dostali do Evropy. V Poháru UEFA jsme čestně vypadli s Liverpoolem, který to pak celé vyhrál. A to nás ještě rozhodčí odrbal o penaltu. Skoro bych řekl, že vyhrát pohár je těžší, než získat titul v dlouhodobé soutěži. V každém kole jste pod psychickým tlakem, jako v závěrečných třech ligových kolech. Buď postoupíte, nebo vypadnete. V Anglii by si mě asi hodně cenili, protože jsem byl v krátké době čtyřikrát ve finále poháru. V Dukle i v Liberci jsme vždycky prohráli v prodloužení proti Slavii, pak jsem s Libercem porazil Ratíškovice a nakonec jsme ještě jednou podlehli Spartě. 

    Takže výš než titul stavíte třeba i spanilou jízdu Pohárem UEFA v sezoně 2001/2002?
    Otázkou je, jestli je větší úspěch zachránit Hradec Králové v lize, nebo s kvalitním mužstvem dosáhnout úspěchu v Evropě. Když Venca Ježek sklízel vavříny ve Spartě, tak jsem navrhoval, ať to zkusí v Hradci a uvidíme. Já zachraňoval Hradec tak, že jsme vyhráli na Slovanu Bratislava. Za odměnu nám tam tehdy rozmlátili autobus. To bylo nejkrásnější čekání na hřišti. Ještě v jedenáct večer jsme čekali na náhradní autobus. Kurs na naši výhru byl asi dvanáct ku jedné. Chodily hlášky, že na to lidi sázejí. Slýchal jsem rozhovory, kdy jeden povídá: Ty jsi blázen, jak by tam mohli vyhrát? A druhý na to: Škorpil v novinách říkal, že vyhrajou. Těšil jsem se na to, až mi pak přijdou rozbít kušnu, protože na to někdo vsadil a prohrál. Brankář Honza Musil vyprávěl, že to bylo jako školní zájezd. Vyjeli jsme z Hradce v den zápasu, obědvali jsme v Brně, svačili v Malackách a přípravu jsem dělal v kabině. Asistentu Krejčíkovi jsem byl ukázat Dunaj a pak jsem se trenéra Galise zeptal, jestli jim stačí plichta…  

    Ještě zpět k Liberci – to bylo přece jen měřeno výsledky vaše nejlepší angažmá. Jaké to bylo, když vás tam v lednu uvedli do Dvorany slávy?
    Náramné. Volili to fanoušci a já jsem dostal víc hlasů než Víťa Lavička a Jarda Šilhavý. Když to vyhlašovali, majitel Ludvík Karl měl projev, lidi deset minut stáli a tleskali. Slzel jsem, a kdybych měl depresi, tak bych si ten záznam pustil. Říkal jsem tam, že jsem nikdy neměl na mysli osobní prospěch. Vždycky mi šlo klub. Pro ten jsem to dělal. A když přišel Pepa Csaplár, byl jsem taky rád, že za mě povede tréninky. Já měl tehdy velké problémy s kyčlemi, už jsem nemohl na tréninku ani stát. Musel jsem se opřít o ohradu, nebo si sednout. Když vidím záběry z AC Milán, jak tam jdu jak kačena, musím se smát. Naštěstí jsem se pak dostal k jednadvacítce, kde byli doktoři Novák s Váchalem a ti mi v Praze ve Vysočanech udělali totální endoprotézy. Dneska mám klid. Dřív to bylo tak, že jsem doma v paneláku lezl do čtvrtého patra bez výtahu po schodech a musel jsem se někoho přidržovat. Jinak bych to nevylezl. Dneska zdravím jenom kypím, prachů mám jako hnoje a děvky se na mě jenom lepěj.

    Vím, že se vás na to ptali už milionkrát, ale přece jen: kdo měl na titulu Liberce v roce 2002 větší zásluhu – vy, nebo Josef Csaplár?
    Já nejsem jáista, nikdy jsem neměl problém přiznat, že o ten úspěch se velkou měrou zasloužil někdo jiný. Bez něj by to mužstvo ten titul neudělalo a on sám by ho ve většině případů taky nezískal. Všechno zapadlo do sebe, pasovalo to jak prdel na hrnec. Měli jsme fotbalově a kondičně připravené mužstvo. A do toho on přišel s tím presinkem, který byl tehdy ještě v plenkách a napasoval to na hráče, které jsme měli. Takže když to zjednoduším, Janů vybojoval míč, dal to Kolouškovi, ten na padesát metrů našel Štajnera, který u brankové čáry obešel dva hráče a přihrál to na malé vápno Nezmarovi a ten to kopnul do brány. Hlavně Španělé z nás byli nešťastní. Vyřadili jsme v Poháru UEFA Vigo a Mallorku a pak ještě v Poháru Intertoto Santander. Na jedné tiskovce jsem slíbil tamním novinářům, že se přihlásíme do španělské ligy.

    František Cipro se v 67 letech vrátil na lavičku Českých Budějovic a stal se nejstarším trenérem v dějinách SYNOT ligy. Nezkusíte ho ještě trumfnout?
    Na podzim to na mě v Hradci zkoušeli, když skončil trenér Prokopec. Chtěli, abych byl Fergusonem. K tomu jsem se vyjádřil v tom smyslu, že on byl u mužstva, které vyhrává. A jakmile zjistil, že vyhrávat nebude, tak se na to vys..l. Už předloni se mě někdo ptal, jestli mi to nechybí. Tak jsem odpověděl: Myslíte si, že nemůžu být bez toho, abych se držel za srdce, když se soupeř blíží k našemu vápnu? Člověk se naučí nadhledu, ale stejně se tomu stresu neubrání. Že by to mělo nějaký pozitivní vliv na zdraví, to tedy ne. Nemám čas si přečíst knihu a i kdybych měl, nedokážu se na to soustředit. Lidé o mně vyprávěli, jak mě potkávali na ulici: Škorpil je frajer, nepozdravil. Jenže já je neviděl. Díval jsem se na ně, ale nevnímal je. Měl jsem před očima video, minulý zápas, příští zápas, tohohle hráče, tamtoho hráče... Když byl v Dukle Vejvoda, doktor Topinka se ho na zpáteční cestě ze zápasu v autobuse vždycky ptal: Jardo, ve které jsi minutě?


    FOTO: ČTK

    K tématu