<
4.kolo
>
    #KlubZSB
    1Bohemians Praha 190537:37
    2FC Zbrojovka Brno37:37
    3FC Viktoria Plzeň36:47
    4FC Slovan Liberec38:46
    5SK Slavia Praha37:46
    6AC Sparta Praha35:26
    71.FC Slovácko35:45
    8SK Dynamo České Budějovice34:44
    9FC Baník Ostrava36:74
    10SK Sigma Olomouc33:43
    11FC Hradec Králové32:33
    12FK Pardubice33:53
    13FK Mladá Boleslav33:52
    14FK Jablonec34:81
    15FK Teplice33:81
    16FC TRINITY Zlín32:71

    Reiter o zraněních, Trpišovském i překvapení v rodině. Komu říká Božena?

    Zlín – V údolí řeky Dřevnice přidá druhou sezonu. Rudolfu Reiterovi se po rodné Praze nestýská. Spolehnout se může na byt plný chytrých technologií. Jak sedmadvacetiletý záložník či útočník říká, našly si jej samy. Nejvíce času teď tráví s hodinkami. Na konci každého dne se těší, co se na jejich displeji objeví. Jako školák schytával Reiter poznámky za malování. Během pandemie zálibu z dětství oprášil a vyplnil chvíle nudy. Konečný výtvor vyhodit nemusel, sklidil za něj nečekané uznání.

    LFA
    Reiter o zraněních, Trpišovském i překvapení v rodině. Komu říká Božena?

    Jméno Reiter není ve fotbale ojedinělé. Za Olomouc nebo americké Chicago kopal slovenský útočník Ľubomír Reiter. Jste příbuzní?
    Ne, žádný příbuzenský vztah mezi námi není. Toho hráče si ale díky jménu pamatuju. Vím, o koho jde.

    Odpovídáte občas na dotazy, jestli nejste do rodiny?
    Sem tam asi něco padne. Častý jev to ale není, že by se mě lidé ptali, jestli to není můj táta. Věkově jsme od sebe docela daleko.

    Dvacet let.
    To není zase tak šílené, teoreticky by to můj táta být mohl (smích). Lidé se mě na to ale vyloženě neptají.

    Jste odchovancem Sparty, za kterou jste však ve FORTUNA:LIZE neodehrál jediný zápas. Napadlo vás jako mladíka, že podstatnou část kariéry strávíte na Moravě?
    (Zasměje se) Jasně, že nenapadlo. Když v klubu vyrůstáte, přejete si za něj hrát až do mužů. Nepředpokládáte, že všechno dopadne jinak. Ale nelituji. Na Moravě se mi líbí, jsem tady spokojený.

    Loni v srpnu jste v rozhovoru pro klubový web Zlína řekl, že ve Spartě jste oproti jiným ligovým mládežníkům v Praze byli rozmazlení. Proč?
    Neřekl bych přímo rozmazlení. Měli jsme ale možnosti, o kterých si naši vrstevníci v jiných klubech mohli nechat zdát. Vznikl Strahov, každý měl svoji šatnu, už tenkrát tam bylo osm tréninkových hřišť a zázemí pro regeneraci. Před nedávnem se Strahov znovu rekonstruoval, hlavně pro A-tým. Podmínky se zkvalitnily na evropskou úroveň. Hráči využívají třeba vlastní kryokomoru. Ve srovnání s většinou českých klubů jde zase o velký skok.

    Jak jste si jako mladí takového komfortu vážili?
    Samozřejmě nevážili (zasměje se). Je to stejné jako u jiných věcí, přichází to až s věkem. Jako staršímu hráči vám dojde, jaký jste měl oproti ostatním nadstandard.

    Zdůrazňovali vám to sparťanští trenéři?
    Přesně už si to nevybavím, uběhlo několik let. Dám ale ruku do ohně, že nám několikrát opakovali ‚Jste ve Spartě, máte tady podmínky jako nikdo jiný, tak se podle toho chovejte. Reprezentujete klub i sebe, tak podle toho hrejte.‘ Stoprocentně.

    Když Sparta získala svůj poslední titul ve F:L, bylo vám necelých dvacet let. V útoku tehdy nastupovali David Lafata s Romanem Bednářem, na krajích zálohy Ladislav Krejčí (starší – pozn. red.) nebo Bořek Dočkal. Byla vůbec možnost se v takové konkurenci prosadit?
    Šance je vždycky. Tenkrát jsem patřil do širšího kádru, měl jsem možnost být s klukama v jedné kabině a trénovat s nimi. V jednom pohárovém zápase jsem šel dokonce na střídačku. Tým byl hodně nadupaný, všichni v optimálním věku. Ve FORTUNA:LIZE jsem sice čuchnout nedostal, ale i taková zkušenost byla super.

    Schůdnější cestu jste viděl v hostováních ve FORTUNA:NÁRODNÍ LIZE, že?
    Rozhodně. Kór, když jste ve Spartě nebo v podobném klubu. Pokud nejste Hložek, šance prosadit se není tak vysoká. Pro mladé kluky ve věku osmnáct, devatenáct let je F:NL jednou z těch lepších cest. Jdete do dospělého fotbalu, otrkáte se, dostanete se do povědomí trenérů a manažerů. Je to zase něco jiného, skok mezi dorosteneckým a dospělým fotbalem je obrovský.

    První rok jste zamířil na Žižkov, za který jste toho ale moc neodehrál. Bylo to kvůli zranění, na něž máte v kariéře vůbec smůlu?
    Pamatuju si, že jsem tenkrát promarodil dohromady asi sedm měsíců. Pokaždé to bylo s něčím jiným. Měl jsem zánět achillovky, natažené vazy v koleni… byla toho spousta. Na druhou stranu, i tehdy jsme měli fantastický tým, skončili jsme čtvrtí. Bohužel, klub nedostal licenci na další sezonu a následující rok hrál třetí ligu. Byly tam finanční problémy. Klukům vůbec nechodily výplaty, fotbal na Žižkově neměl peníze.

    Jak jste jako host ze Sparty takovou situaci vnímal?
    Byl jsem devatenáctileté, dvacetileté ucho. Nechci říct, že mi to bylo jedno. Nevnímal jsem to ale tolik, jak bych to vnímal třeba teď. Ze Sparty nás na Žižkově bylo víc, neměli jsme s tím v uvozovkách nic společného. Brali jsme mládežnické peníze, navíc nás neplatil Žižkov, ale Sparta. Špatnou situaci jsme nepocítili. Ostatní kluci si ale půjčovali peníze, aby vůbec měli na jídlo. Problémy byly znát, pamatuji si to dodneška.

    Na druhou stranu, ve Viktorii vás trénoval Jindřich Trpišovský.
    I Jarda Köstl se Zdeňkem Houšteckým, celý slávistický realizační tým.

    Jak na ně vzpomínáte?
    Náročnost, kterou se teď prezentují ve Slavii, byla už tenkrát na Žižkově. Úplně to sice srovnávat nemůžu, teď jsou asi nároky ještě vyšší. Ale ve Viktorce to bylo založené na fyzické kondici a mělo to hlavu a patu. Vzpomínám na to jen v dobrém.

    A co práce realizačního týmu s mladíky?
    Taky vcelku v pohodě. Do Žižkova tehdy na druhý půlrok přišel jako mladé ucho Souček, hráli tam i Hovorka nebo Karafiát. Starší zkušení hráči sice v týmu nechyběli, ale nás mladých tam bylo poměrně dost.

    Ve FORTUNA:LIZE jste nejprve dva roky nastupoval za Bohemians 1905. Bylo pro vás prioritou zůstat v Praze?
    Prioritou určitě ne. Je mi jedno, jestli hraju v Praze, Olomouci nebo Brně. Nejdu tam žít na celý život, jen na ten fotbalový. Teď jsem ve Zlíně, tři sta kilometrů od Prahy a vůbec mi to nevadí. Naopak, do Prahy teď ani moc často nejezdím. Strašně se rozrostla, už mi to leze krkem. Z jednoho konce na druhý jedu hodinu a půl. Ve Zlíně mi cesta trvá deset, maximálně patnáct minut. Před pěti lety se naskytla možnost jít do Bohemky. Chtěl mě tam trenér Hašek, zájem byl i z mojí strany. Že to byla Bohemka a Praha, už byla jen přidaná hodnota.

    V roce 2019 jste se přesunul do Baníku, čím vás zlákal?
    Neříkal jsem si, že budu hrát za Baník proti Spartě (úsměv). Do Ostravy jsem šel hlavně kvůli ambicím. Znal jsem trenéra Páníka a chtěl jsem s ním spolupracovat. Bral jsem to jako další posun v kariéře.

    Na další sezonu vás Bohumil Páník chtěl do Zlína.
    Je to tak, ale tam to z nějakých důvodů nevyšlo. Zůstal jsem v Baníku, kde jsem však zkraje sezony 20/21 zasáhl jenom do třech zápasů.

    Pak jste zamířil na hostování do Brna. A opět vás zbrzdila zranění.
    V Brně jsem si to vyžral nejvíc ze všech angažmá. Z hlediska svalových zranění to pro mě bylo asi to nejhorší, co jsem v kariéře zažil. Přišel jsem, hrál jsem a bouchnul do toho covid. Skoro měsíc a půl se nehrálo. Znovu se začalo v listopadu a hned první zápas v Jablonci jsem si natrhl zadní stehenní sval. Na další měsíc jsem vypadl. Vrátil jsem se a hned další zápas jsem si udělal to samé na druhé noze. Vybral jsem si to úplně. Ve finále jsem si udělal ještě něco, ale to už si snad ani nepamatuju.

    Brno navíc sestoupilo do F:NL, jak na vás tak nešťastná sezona dolehla?
    To víte, že to nebylo příjemné. Nikdo nechce sestoupit, ať jste kmenový hráč nebo na hostování. To vás v tu chvíli nezajímá.

    Ve FORTUNA:LIZE jste ale zůstal, tentokrát už to se Zlínem klaplo. Byli jste v dlouhodobém kontaktu?
    S klubem úplně ne. Sem tam jsem byl v kontaktu s trenérem Páníkem, ale ten od loňského května už ve Zlíně nepůsobil. Vím, že když to se Zlínem nevyšlo poprvé, měl o mě velký zájem. Potom ještě nějakou dobu přetrval a já jsem ho měl taky. Takže se to nakonec přece jen upeklo.

    Ve Zlíně vám pokračuje hostování. Co změnit, abyste sezonu nekončili ve skupině o záchranu jako loni?
    Teď budeme pohromadě už druhý rok. Tým se moc nezměnil a víme, co po nás trenér Jelínek chce. Má to hlavu a patu, všichni jsou za jedno. Řekl bych, že by to mohlo přinášet ovoce. Loni jsme až do závěru základní části hráli o prostřední nadstavbu. Jeden zápas rozhodl, že všechno vypadalo jinak. Mohli jsme být v prostřední skupině a všichni bychom se plácali po zádech.

    Už dříve jste prozradil, že vás v mládí bavilo malování. Chtěl jste se jím i živit?
    Zrovna malováním ne. Měl jsem období, kdy jsem chtěl být architektem. Ze základní školy jsem dokonce šel na přijímačky na uměleckou školu. O bod jsem je udělal a přijali mě, ale tenkrát jsem musel jít na sparťanskou sportovní školu.

    Byla chvíle, kdy jste se rozhodoval mezi kariérou fotbalisty a umělce?
    To ne. Fotbal jsem měl vždycky na prvním místě. Ve škole jsem nebyl žádný jedničkář, vždycky jsem prolezl s odřenýma ušima. Od učitelů ze staré školy jsem často slýchával ‚Co budeš dělat, když ti nevyjde fotbal?!‘ nebo ‚Nemůžeš se spoléhat jenom na fotbal.‘ Já to tak ale měl založené. Fotbal byl pro mě prioritou. I rodiče mě v tom podporovali.

    Z výtvarné výchovy jste ale míval jedničku, ne?
    Nejen jedničku, často i poznámky. Maloval jsem si také v jiných předmětech, ve kterých se mělo dělat něco úplně jiného (úsměv).

    Během koronavirové pandemie jste se k malování vrátil.
    Když jsme byli v Praze u tchýně, v podstatě nebylo co dělat. Byl listopad, chladno, nešlo pořádně jít ven. Doma jsme se nudili a já jsem si zajel do hobbymarketu pro plátno, štětce a barvy. A šel jsem malovat.

    Co z toho vzniklo?
    Namaloval jsem Jokera z Batmana. Na Batmana jsem takový úchyláček, i Jokera mám rád. Chtěl jsem si něco načrtnout a tohle mě napadlo jako první. Tak jsem se pustil do malování.

    Výsledný obraz prý slavil úspěch.
    Tchýně mě překvapila, chtěla si ho dát do obýváku. Nakonec se dostal do pokoje manželčina mladšího bratra. Pokud vím, tak tam visí doteď.

    Vnímáte to jako ocenění své práce?
    (Smích) Asi jo. Tehdy jsem to ale maloval s vědomím, že není do čeho píchnout. Zahnal jsem tím nudu. Zároveň jsem si říkal, že až skončí korona, půjdu to vyhodit do popelnice. Že si rodina obraz nechala, beru jako bonus (úsměv).

    Co vy a chytré technologie?
    Sedm, osm měsíců používám chytré hodinky, v podstatě je nesundám z ruky. Jsou super, hlavně pro nás – vrcholové sportovce. Zajímá mě, co mi na konci dne ukážou. Kolik jsem vystoupal pater, kolik jsem udělal kroků, jaký jsem měl tep, jestli mám správnou chůzi nebo na jednu nohu kulhám.

    Využíváte chytré technologie i v domácnosti?
    V Praze máme zahradní sekačku, která jezdí sama. Pojmenovali jsme ji Božena (úsměv), je dobrá. Prakticky celý byt nám řídí tablet. Dá se na něm nastavit rozsvěcování a zhasínání světel, samozřejmostí je pak práce s topením. Žena i prcek jsou trochu náchylnější na ekzémy, takže používáme i čističku vzduchu. S telefonem mám propojené auto. Přímo od značky jsem dostal aplikaci, pomocí které ho můžu zamykat, můžu rozsvítit světla nebo zahoukat. Kdybych náhodou nevěděl, kde jsem zaparkoval, zjistím si polohu auta.

    To všechno přišlo tak nějak samo, nebo jste se o chytré technologie blíže zajímal?
    Spíš samo. Je to i dobou, technologie řídí hrozně moc věcí. Kdo ví, kam až to dojde.

    Partnerem rubriky je společnost ELKO EP